Proč to těm dětem děláte aneb Jak jsem byla porotcem

Po tragické sobotě jsem přemýšlela, co mě donutí vstát z postele. Inu, povinnosti. Přislíbila jsem svou účast jako porotkyně v amatérské taneční soutěži Baletní mládí na pražském Žižkově. V porotě jsem nebyla poprvé, ale minule to bylo jen náhodou. Plánované porotkyni onemocnělo dítě, a já zrovna byla po ruce. Tehdy jsem posuzovala nejmladší věkové kategorie, tentokrát ty nejstarší.

K amatérským tanečním soutěžím mám zvláštní vztah, protože jako dítko jsem na nich byla sama účastnicí (takovým tím nepříliš talentovaným do počtu). Vzpomínám si na nervozitu před vystoupením, na každé škobrtnutí, na okamžiky, kdy mi došla energie, nebo kdy se mi rozvázal tkaloun. Pamatuji si, jak jsem vždycky byla celá nervózní a smutná, že se na mě porotci tvářili otráveně...

Jejdamane... co tu dělám?

Časy se ale mění (bez hashtagu), a nebudu vám lhát, být hodnotitelkou je pro mě daleko příjemnější, než být hodnocená. Najednou mohu být chytrá jak rádio, mohu se vyvarovat toho nepříjemného pohledu, který porota vrhávala, protože PŘECE TO ZNÁM Z DRUHÉ STRANY. Když jsem posuzovala onu mladší kategorii, vážně jsem se na soutěžítka usmívala, jakkoli byly výkony... rozpačité. V tramvaji jsem pak zaslechla, jak jedna holčička říká mamince, že jen ta jedna paní byla hodná. Jasně, hodná... to neviděla ty body, ale chápeme se... 

Letos už jsem se neusmívala. Protože se ze mě stal cynik. Kritik. Když recenzujete častěji, zafixujete si určité (zlo)zvyky - tak já například v divadle sedím s notýskem, jedno obočí mám nadzvedlé a znuděně/nervózně okusuji konec tužky. Pokud se mi něco líbí, tak tužku vyplivnu do klína, zaplácám, v závěru vykřiknu bravoooo, které nikdo neslyší, protože mám nastaven svůj profi tón, který je tuze nehlasný. 

No jo, jenže v divadle jsem ve tmě. Jako na porotce se na mě svítí, a zoufalí účastníci tak vidí každé moje "aaaach jo". Jenže ono to ááách jo vůbec nemusí souviset s jejich výkony, ale s tím, že zezadu táhne, hudební nahrávka je plná šumů, chce se mi na malou, nemůžu se rozhodnout, jestli mám za jevištní projev dát 7 nebo 8 bodů, kafe je hnusný, kostým nevkusnej, nebo tančej na Haničku Zagorovou. Pokud se vůbec pozná, že to je Hanička Zagorová, protože někteří učitelé si moc nelámou hlavu se skutečným původem a autorstvím hudebního doprovodu.

Možná čekáte, že napíšu nějaký cynický cint. Jenže nenapíšu. Ono totiž ti soutěžící byli vážně dobří.

O mnoho lepší, než jaká byla "moje" generace v jejich věku. Jistě, doba se změnila, mnohé se zprofesionalizovalo, díky internetu je možné nacházet inspiraci všude možně, více se pracuje s průnikem tanečních stylů, a i co do choreografií (v soutěži bylo možné být v kategorii klasika a moderna)  je najednou mnohem více inspiračních zdrojů. Zároveň se vyrojila celá řada nových škol, která se zvládla etablovat, přibylo vyučujících s vlastní taneční praxí. To všechno jsou velká pozitiva, která se na úrovni soutěžících projevují. I za nás se na soutěžích objevil nevídaný talent, který ostatní totálně převálcoval. Jenomže dnes se takových talentů objeví tolik (mávám Baletní škole Arabeska), že se pak mnozí z nich ani nedostanou "na bednu". Velký respekt. 

Porota už je krapet vyčerpaná...

Ale přesto to není jen růžové. Zejména v mladších kategoriích se setkáváme se zcela neadekvátně zvolenou obtížností čísla. Kde si dítko na nejistých nožkách láme nohy ve špičkách (patrně v domnění, že to přinese body navíc - nepřinese, sorryjako), snaží se nepřizabít v choreografii, kterou bude schopné zvládat tak za 8 let, a to kdoví jestli vůbec, případně se musí porvat s kroky úplně pitomě postavenými, které nerespektují hudbu, atmosféru, věk či fyzické schopnosti.

S tím se pojí (zejména v kategorii moderny) až nezdravé prvky - časté prudké pády na kolena (podlaha nebyla odpružená), v jednom případě chůze nikoliv na špičkách, ale na kloubech prstů. Skutečně - mrzačení studentů za efektní prvky nestojí, kór u amatérských mláďat. Tak proč jim to dělat? 

A ještě k tématům. Skutečně je potřeba udělat z osmileté holčičky lascivní svůdnici? Vážně neexistuje nic vhodnějšího pro dítě, než je Carmen? Vulgárnost, která se místy cpe těm nejmenším dětem, mě až znechucuje. Mluvím teď obecně, letos jsem malé děti neposuzovala, ale tohle se objevovalo vždy. V kategorii starší se zase rádo trpí a úpí. Ono se trpí a úpí hezky, ale ten věčný žal působí trochu komicky, když ho vidíte po patnácté v pořadí. Výrazná exprese může být přitom i v jiných rovinách, podívejte se na geniální stepařský Angry Dance v londýnském muzikálu Billy Elliot. Tomu klukovi bylo 11, číslo zcela odpovídalo jeho věku a mělo v sobě všechno. Nebylo třeba trpět nad ztrátou dítěte a podobně, protože, co si budem namlouvat, to asi není téma, které by drásalo srdce dnešním patnáctkám.

(Vidíte? Exprese jak blázen... a zcela odpovídající jedenáctiletému rozzuřenému klukovi)

Hmmm, tak on z toho nakonec cynický cint vylezl. Neberte si to, výkony byly v mnohých případech výborné. A třeba se to, jak se zvyšuje úroveň výkonů, časem promítne i do vhodnějšího výběru témat a choreografií. To si ty děti totiž zaslouží.

The Edge of Love - Na hraně lásky

Nijak se netajím tím, že mám vždycky období nějakého tvůrce - choreografa, režiséra, herce, zpěváka, ale vlastně i třeba jen nějakou lokalitu, pro které/ho se nadchnu a obstarám si všechno, co se sehnat dá. A už vůbec se netajím tím, že 2017 je rokem fimografie irského herce Cilliana Murphyho, což krásně navazuje na období irských neziskovek z předešlého léta.

Dámy a pánové, představuji vám nejnesnesitelnější filmové postavy roku 2008.

A tak jsem se dnes pro přehozený režim dostala k filmu the Edge of Love - Na hraně lásky. Příběh podivného milostného čtyřúhelníku, který nepoznamená ani tak válka, jako spíš vnitřní vztahy. Že scénář vychází z původně divadelní hry (jejíž autorkou je Sharman MacDonald, matka Keiry Knightley) je více než patrné, ale zajímavé záběry na tváře herců, atmosféra Londýna během Blitzu, ale také krása deštivého welšského venkova dokázali z obojího vykřesat maximum. Tedy - skoro.

Ten hezky zpívá, co kdybychom mu udělali ze života peklo?

Jak to bolí, když se Baru snaží psát.

Od 1. ledna tohoto roku jsem nastoupila do Tanečních aktualit jako interní redaktorka. Nebudu Vám lhát, potěšilo mě to. Potěšilo mě to proto, že v psaní mám pořád dost nízké sebevědomí. Každý text, který plodím, je vykoupen slzami a bolestí nejen tanečníků, které pak můžu zdánlivě pohodlně cupovat, ale i mou vlastní. Proč?

Někomu se píše lehce, snadno hledá slova, snadno si utváří názor (s tímhle zrovna problém fakt nemám), snadno pak text vyhodí veřejnosti k chroupání. Já to tak ale nemám. Možná přikládám psaní o divadle příliš velkou váhu, jako kdyby recence někdy něco výrazně ovlivnila (znáte ten díl Gilmorek, jak Rory píše o baletce jako o hrochovi, kterému se zařezává podprsenka?).

Pokud vidíte člověka s tímhle výrazem, pak nejspíš zrovna píše recenzi.

S Jiřím Jelínkem, bývalým sólistou ND Praha a Stuttgartského baletu: „Všechno, co člověk dělá, se v něm odráží…“

Když jsem byla malá a Adriana, respektive její mamka, mě brávala na představení do ND, k mým velkým oblíbencům patřil vysoký a elegantní tanečník Jiří Jelínek. Z České republiky do zahraničí odešel brzy, ale když se objevila příležitost udělat s ním k jeho narozeninám rozhovor, okamžitě jsem se na něm zapsala. A tady máte úryvek z otevřeného rozhovoru, který pro Taneční aktuality tento tanečník s bohatým mezinárodním úspěchem poskytl.

foto: Katya Kravtsova

I přes velkou konkurenci se vám ale ve Stuttgartu podařilo prorazit. Co považujete za svou silnou stránku?
Určitě výrazovou. Herectví, práci na jevišti, energii, kterou jsem dokázal přenést na diváka, ať to byla role kladná, nebo záporná. Nikdy to nebyla technika, ač jsem s ní neměl problém, ale nikdy jsem nebyl tanečníkem, co točil deset piruet nebo dělal kdovíjaké extrémní triky. I na tanečních mistrech jsem viděl, že čekali a těšili se, co s rolí a charakterem udělám.

Batacchio – Magická groteska na Jatkách

O produkcích La Putyky jsem už dlouho nepsala, a na Batacchio jsem se obzvlášť těšila. Hlavně proto, že Taneční aktuality mě vyslali na inscenaci, kterou režíroval Maksim Komaro - muž, který stojí za mou oblíbenou Slapstick Sonatou.

Cirk La Putyka je v České republice bezpochyby nejambicióznějším novocirkusovým souborem. Pravidelné spolupráce se zahraničními soubory i umělci, hostování, náročnost jednotlivých inscenací, ale také například vybudování prostoru Jatka 78, to vše skupina pod vedením Rostislava Nováka mladšího za osm let své existence dokázala. Nejnovější premiérou Batacchio se navrací ke své druhé inscenaci Slapstick Sonata, která vznikla v roce 2012 ve stejném složení artistů pod vedením finského režiséra Maksima Komara. Groteska, k níž odkazoval název předchozího, ale rovněž tohoto kusu, je zde základním stavebním kamenem.

foto: Martin Sršeň

Balet Romeo a Julie v Národním divadle. Shakespeare, nebo Zuska?

Tento text vznikl v rámci semináře Divadelní scénář jako intertext. Rozebírá Zuskovu inscenaci Romeo a Julie ve srovnání s pretextem, kvůli zaměření na libreto a adaptaci ho tedy nelze považoval za typickou recenzi(nejsou zde hodnoceny taneční výkony, jako spíš pojetí postav atp.). Je starší, tudíž v něm ani nejsou obsaženy všechny interpretace.

Petr Zuska se rozhodl pro vlastní interpretaci jednoho z nejslavnějších baletních příběhů. Snahou uměleckého šéfa souboru baletu Národního divadla je již dlouhodobě dělat věci „jinak“ (či se tak přinejmenším tvářit). Romeo a Julie byl Zuskovým prvním celovečerním dějovým baletem. Choreograf a režisér v jednom zde ve své snaze přijít s vlastní interpretací původní Shakespearovu hru v mnohém redukuje a v mnohém zase vytváří významy zcela nové. Už proto, že ústředními a dějotvornými postavami Zuskova Romea a Julie nejsou milenci z Verony, ale páter Lorenzo a Královna Mab, o které se v dramatu pouze referuje v jednom z monologů Mercuzia ‒ tady je však hlavní hybatelkou děje.

foto: Pavel Hejný

Divadlo, politika a zajetí sociálních bublin

Tato esej je výstupní prací na školní seminář s prof. Justem, jehož tématem bylo "Divadlo a politika". Publikován byl též na Divědové na blogu.

„Ať se věnujou hudbě, ale do politiky se nemíchaj.“ „Neužiteční kašpaři…“ „Komedianti, by je měli zavřít do dolů, když maj čas na takový kraviny…“ „Leo, prosim tě, radši trénuj, ale do politiky se nepleť, nebo přijdeš o většinu fanoušků…“ Takové a často i mnohem ostřejší názory se objevují v diskuzích na sociálních sítích, vyjádří-li svůj názor libovolná osobnost z prostředí s politikou méně spjatého. A je lhostejné, jedná-li se o umělce, intelektuála nebo sportovce. Vždy je diskutujícími odkázán do patřičných mezí nebo alespoň obdrží radu dle rčení „ševče, drž se svého kopyta.“

archiv Leopolda Königa

Sergej Polunin Live – Zpověď tanečníka svého věku

Sergei Polunin - úžasný tanečník, jehož podobiznu si neváhám vylepit mezi David Bowieho a Toma Hildeho. Dlouhé měsíce sním o tom, že ho uvidím tančit naživo, a najednou... wow, jede do Prahy! Sice trochu mrzeníčko, co si budeme povídat, neboť je dost odlišné vidět tanečníka v plnohodnotném představení (ooo bože, já to s tím Mnichovem pěkně pros****), a nebo ve dvou kratičkých sekvencích, v obležení celebrit a podobně...  

Dokument Dancer mě kdysi poprvé přiměl, abych si založila tento blog. Chtěla jsem na něj napsat recenzi, ale kdo mě zná, ten ví, že jsem osoba od přírody líná, a dokud nade mnou nevisí mozkomor s kosou, do aktivity se nedonutím. 

ALE Sergei přijel do Prahy a nikomu se nechtělo na něj psát, navíc nebylo jisté, jestli se seženou lístky. Já použila svých přátelských kontaktů a rychlého internetového připojení, a tak jsem sehnala v součtu pět lístků. A tak jsem udělala radost svým čtyřem blízkým (anebo blízkým mých blízkých), a sama se usadila do 6. řady vedle Jiřího, protože jsem chtěla být samozřejmě nejblíž. 

A co z toho vylezlo, to se dočtete na Tanečních aktualitách. Zde jen malá ukázka. 

foto: Martin Divíšek

Cube – Naše životy v kostce

Osud (spolu se zmatky v redakci) tomu chtěl, a já na Cube nakonec psala recenzi. Pro Taneční aktuality, protože třeba laškuji, ale nejsem nevěrnice.

.

.

Laterna magika – pojem, který má v historii nejen českého, ale i evropského divadla nezastupitelné místo. Avšak v posledních letech je brutalistní budova Karla Pragera známá spíše jako prostor sloužící alternativním produkcím činohry či baletu Národního divadla a příjemné místo setkávání v kavárně Nona. V době svého vzniku byla Laterna magika světovým unikátem, experimentální scénou Národního divadla, která sehrála významnou roli v československém úspěchu na EXPO ’58. 

Oliver Twist v Plzni – Výpravná podívaná s temnou atmosférou

Oliver Twist, slavný román Charlese Dickense z roku 1838, je jedním z vrcholů sociálního dramatu období realismu. Je s podivem, že je mnohými považován – zřejmě pro útlý věk titulní postavy – za vhodnou literaturu pro dětské čtenáře. Tato ambivalence se projevuje nejen v často nesprávném uchopení románu jako takového, ale také v inscenaci Richarda Ševčíka – choreografa a režiséra. Ten je jako držitel Ceny Thálie pro plzeňský soubor jak největší taneční hvězdou, tak i ambiciózním choreografem, což dokázal již v baletech Sen noci svatojánské či Obraz Doriana Graye, které pro Divadlo J. K. Tyla vytvořil v minulosti.